Čo je komunikácia?

Jak má člověk mluvit, aby mu někdo jiný naslouchal a rozuměl? Jak člověk naslouchá? Jak pozná, že ho ostatní slyšeli a porozuměli mu?

     Toto jsou prvky komunikace, které nebyly nikdy dříve analyzovány nebo vysvětleny.

     Lidé dlouho věděli, že komunikace je důležitou součástí života, ale dosud nebyl nikdo schopen někomu vysvětlit,  jak komunikovat.

     Do příchodu Scientologie nebyl na předmět komunikace kladen žádný důraz, ani nebyl studován. Veškerá pozornost věnovaná komunikaci byla mechanická a spadala do působnosti technických odborníků. Všechno lidské snažení však závisí výhradně na úplné znalosti opravdových základů komunikace.

     Aby člověk ovládl komunikaci, musí jí porozumět.

     V Scientologii byla komunikace definována – což je úspěch, který vedl k mnohem hlubšímu porozumění životu samotnému.

     Komunikace je v podstatě přemístění částice z jedné části prostoru do jiné  části prostoru. Částice je ta věc, která je komunikována. Může to být nějaký předmět, psané sdělení, mluvené slovo nebo myšlenka. Toto je komunikace ve své nejzákladnější definici.

     Tento jednoduchý pohled na komunikaci vede k její plné definici:

     Komunikace je uvazování o vyslání a vyslání impulzu nebo částice z bodu zdroje přes vzdálenost do bodu příjmu se záměrem vytvořit v bodu příjmu duplikaci a porozumění tomu, co vyšlo z bodu zdroje.

     Duplikace je činnost, při níž se vytvoří přesná kopie něčeho.

     Vzorec komunikace je příčina, vzdálenost, efekt, se záměrem, pozorností a duplikací s porozuměním.

     Definice komunikace a její vzorec umožňují pochopení tohoto předmětu. Rozložením komunikace na jednotlivé části můžeme vidět funkci každé z nich a pomocí toho jasněji pochopit celek.

 

 

 

 

Faktory komunikácie

     Prozkoumejme nyní blíže několik součásti komunikace tím, že se podíváme na dvě životní jednotky, z nichž první nazveme „A“ a druhou „B“. „A“ a „B“ jsou terminály – terminálem rozumíme bod, který přijímá, přenáší a vysílá komunikaci.

     Nejdříve má „A” záměr. To vyvolá u „B“ pozornost a aby nastala skutečná komunikace, musí u „B“ dojít k duplikaci toho, co vyšlo z „A“.

     Samozřejmě k tomu, aby „A“ vyslalo komunikaci, musí na počátku věnovat pozornost „B“ a „B“ musí dát této komunikaci nějaký záměr, alespoň takový, že bude poslouchal nebo přijímat. Takže máme jak příčinu, tak efekt s pozorností a záměrem.

     Existuje zde další, velice důležitý činitel. Je to činitel duplikace. Mohli bychom jej vyjádřit jako realitu nebo jako souhlas. Stupeň souhlasu dosažený mezi „A“ a „B“ v tomto komunikačním cyklu se stává jejich realitou, čehož je dosaženo mechanicky duplikací. Jinými slovy, míra reality dosažená v tomto komunikačním cykluje závislá na míře duplikace. Aby nastala první část cyklu, musí „B“ jako efekt do jisté míry duplikovat to, co vyšlo z „A“ jako z příčiny.

     K tomu, aby mohla být komunikace ukončena, musí pak „A“, nyní jako efekt, duplikovat to, co vyšlo z „B“. Pokud je toto vykonáno, nedojde k žádnému škodlivému následku.

     Pokud k této duplikaci nedojde u „B“ a následně ani u „A“, dostaneme tzv. nedokončený akční cyklus. Pokud například „B“ vůbec neduplikuje to, co vyšlo z „A“, nepodařilo se úspěšně provést první část komunikačního cyklu, což může mít za následek značnou náhodnost (nepředvídaný pohyb), vysvětlování nebo spor. Pokud potom „A“ neduplikovalo to, co vysílalo „B“, když bylo „B“ příčinou ve druhém cyklu, opět došlo k nedokončenému komunikačnímu cyklu, který má za následek nulovou realitu. A samozřejmě, pokud snížíme realitu, snížíme také afinitu – pocit lásky nebo obliby vůči něčemu nebo někomu. Takže tam, kde chybí duplikace, vidíme upadat afinitu.

     Dokončený komunikační cyklus bude mít za následek vysokou afinitu. Pokud kterýkoli z těchto činitelů narušíme, dostaneme nedokončený komunikační cyklus a buď „A“ anebo „B“ nebo oba budou čekat na konec cyklu. V takovém případě se komunikace stává škodlivou.

     Nedokončený komunikační cyklus vyvolává stav, který bychom mohli nazvat hladem po odpovědi. Jedinec, který čeká na znamení, že jeho komunikace byla přijata, má sklon přijmout jakýkoli tok komunikace. Když jedinec neustále čekal velice dlouhou dobu na odpovědi, které nepřicházejí, bude k sobě, ve snaze nahradit si nedostatek odpovědí, přitahovat jakoukoli odpověď odkudkoli.

     Nedokončené komunikační cykly způsobují nedostatek odpovědí. Nezáleží příliš na tom, jaké ty odpovědi byly nebo budou, pokud se alespoň přibližně dotýkají tématu, kterým se komunikace zabývá. Ale záleží na tom ve chvíli, kdy přijde nějaká zcela nečekaná odpověď, jako tomu je u nutkavé nebo posedlé komunikace, nebo když nepřijde odpověď žádná.

     Samotná komunikace je škodlivá pouze tehdy, když vysílaná komunikace z bodu příčiny byla pro okolí náhlá a nelogická. V tomto případě dochází k porušení pozornosti a záměru.

     Sem přistupuje také činitel zájmu, který je však mnohem méně důležitý. Přesto však do značné míry vysvětluje lidské chování. „A“ má záměr zaujmout „B“. „B“, aby k němu někdo hovořil, se stává zajímavým.

     Podobně „B“, když vysílá komunikaci, tak se zajímá, a „A“ je zajímavým.

     Tady máme, jako část komunikačního vzorce (ale méně důležitou část), u každého z terminálů „A“ nebo „B“ neustálou přeměnu z pozice zajímajícího se do pozice byt zajímavým. Příčina se zajímá, efekt je zajímavý.

     Důležitější je ale fakt, že k tomu, aby mohl být záměr „A“ přijat, je od „A“ vyžadováno, aby byl duplikovatelný.

     Jestliže „A“ nemůže být vůbec duplikován, pak „B“ samozřejmě nebude moci komunikaci přijmout, protože „B“, neschopný duplikovat „A“, komunikaci přijmout nemůže.

     Příkladem toho může být situace, kdy „A“ hovoří čínsky a „B“ rozumí pouze francouzský. Je nezbytné, aby se „A“ stal duplikovatelným tím, že bude k „B“, který rozumí pouze francouzský, hovořit francouzský. V případě, že „A“ mluví jedním jazykem a „B“ jiným a nemají žádný společný jazyk, komunikace se přesto může odehrávat, jestliže použijeme napodobování (činnost, při které je

přesně kopírováno nebo imitováno to, co někdo jiný dělá). Za předpokladu, že má „A“ ruku, mohl by ji zvednout. Za předpokladu, že má „B“ také ruku, mohl by ji také zvednout. Potom by B mohl zvednout svou druhou ruku a také „A“ by mohl zvednout svou druhou ruku a měli bychom dokončený komunikační cyklus pomocí napodobování.

     V podstatě jsou všechny věci úvahami. My uvažujeme, že věci jsou, a tak jsou. Myšlenka je vždy nadřazena mechanikám energie, prostoru, času a hmoty. (Mechaniky souvisí s prostorem, energií, předměty a časem. Když něco má v sobě tyto věci, je to něco mechanického). Bylo by možné mít o komunikaci úplně odlišné představy než jsou tyto. Jsou to však tyto představy o komunikad, které jsou v tomto vesmíru všem společné, a živé jednotky tohoto vesmíru je používají.

     V komunikačním vzorci, tak jak je zde uveden, máme základní shodu týkající se předmětu komunikace. Vzhledem k tomu, že myšlenky jsou tomu nadřazené, určitá bytost může navíc ke komunikačnímu vzorci mít nějakou zvláštní představu, týkající se toho, jak přesně by měla být komunikace vedena. A pokud to není něco, na čem se lidé obecně shodnou, může se ocitnout zcela mimo komunikaci.

     Vezměme si například moderniistického spisovatele, který trvá na tom, aby první tři písmena v každém slově byla vypuštěna nebo aby žádná věta nebyla dokončena. Nedosáhne shody se svými čtenáři.

     Můžeme říci, že existuje nepřetržitý přirozený výběr, který vymýtí podivné a neobvyklé představy o komunikaci. Aby lidé byli spolu v komunikaci, drží se základních pravidel, jak jsou zde uvedena, a pokud se od nich někdo příliš odchýlí, jednoduše ho neduplikují a on se v důsledku toho ocitne mimo komunikaci.

    Nyní se dostáváme k problému, co musí být životní jednotka ochotná zažít, aby mohla komunikovat. Zaprvé, prvotní bod příčiny musí být ochoten být duplikovatelný. Musí být schopen věnovat alespoň nějakou pozornost bodu příjmu. Prvotní bod příjmu musí být ochoten duplikovat, musí být ochoten přijímat a změnit se na bod zdroje, aby mohl zpět poslat komunikad nebo

odpověď na ni. A prvotní bod zdroje musí být ochoten stát se bodem přijmu, když na něj přijde řada.

     Vzhledem k tomu, že se v podstatě zabýváme myšlenkami a nikoli mechanikami, vidíme, že bod příčiny a bod efektu musí být v určitém stavu mysli, v němž je každý z nich ochoten se dle libosti stát příčinou nebo efektem, je ochoten duplikovat dle libosti, být duplikovatelný dle libosti, je ochoten se dle své vůle změnit z příčiny na efekt či naopak, je ochoten zažit vzájemnou vzdálenost, zkrátka je ochoten komunikovat.

     Pokud jsou u jedince nebo skupiny tyto podmínky přítomny, jsou to duševně zdraví lidé.

     Tam, kde nastává neochota posílat nebo přijímat komunikaci, kde lidé posedle nebo nutkavě vysílají komunikaci bez toho, aby někam směřovala, a aniž by se snažili být duplikovatelní, kde jednotlivci přijímající komunikaci mlčí a nepotvrzují nebo neodpovídají, tam máme věci, které způsobují iracionalitu (nerozumné chování či myšlení).

     Některé ze stavů, které mohou nastat a být iracionální, jsou selhání být duplikovatelný předtím, než jedinec vyšle komunikaci, záměr proti tomu, aby komunikace byla přijata, neochota přijmout nebo duplikovat komunikaci, neochota zažít vzdálenost, neochota změnit pozici z příčiny na efekt a naopak, neochota věnovat pozornost, neochota vyjádřit záměr, neochota potvrdit a obecně neochota duplikovat.

     Někomu by se mohlo zdát, že řešením komunikace je nekomunikovat. Mohl by si říci, že kdyby předtím prostě nekomunikoval, neměl by teď potíže. Možná je na tom něco pravdy, ale člověk je do té míry mrtev, do jaké není schopen komunikovat. Je do té míry živý, do jaké komunikovat dokáže.

Dvojcestná komunikácia

     Komunikační cyklus a dvoucestná komunikace jsou ve skutečnosti dvě různé věci. Prozkoumáme-li blíže anatomii komunikace – skutečnou strukturu a její součásti – zjistíme, že komunikační cyklus netvoří úplnou dvoucestnou komunikaci.

Když prozkoumáte níže uvedený diagram A, uvidíte komunikační cyklus:

     Máme Josefa jako původce komunikace. On vysílá prvotní podnět. Tento podnět je určen Vilémovi. Vilém podnět přijímá a potom vytvoří odpověď nebo potvrzení jako Vilém’, a to je posláno zpět k Josefovi’. Josef například řekl: ,Jak se máš?“, Vilém to přijal a potom (stal se druhotnou příčinou) na to, coby Vilém’, odpověděl větou: „Mám se dobře,” která jde zpět k Josefovi’, a tak ukončil cyklus.

Nyní, jak je ukázáno v diagramu B, může následovat to, co nazýváme dvoucestný komunikační cyklus:

     Původce komunikace je zde Vilém, který říká ,,Jak se vede?“, Josef to přijme a pak jako Josef ‘ (neboli druhotná příčina) odpoví: „Ujde to“. Tato odpověď je potom při jejím příjmu potvrzena Vilémem’.

     U obou těchto diagramů můžeme vidět, že v diagramu A bylo potvrzení druhotné příčiny vyjádřeno Josefem’ přikývnutím nebo spokojeným pohledem. A znovu v diagramu B Josefovo’ „Ujde to“ je ve skutečnosti Vilémem’ potvrzeno přikývnutím nebo nějakým výrazem naznačujícím příjem komunikace.

     Pokud by Josef a Vilém byli „drsní, mlčenliví chlapi”, vynechali by některou část těchto cyklů. Do nebe volajícím opomenutím, které nejčastěji chápeme jako „komunikační prodlevu”, by bylo, kdyby Josef v diagramu A řekl ,,Jak se máš?” a Vilém by tam mlčky stál. („Komunikační prodlevou” máme na mysli časový úsek, který uplyne mezi položením otázky a odpovědí na tuto otázku u dotázané osoby.)

     Nyní máme Josefa, který zapříčiňuje komunikaci, a Viléma’, který nepokračuje v cyklu. Nevíme, ani se na to neptáme a ani nás to nezajímá, zda Vilém, jako bod příjmu slyšel nebo ne. Můžeme předpokládat, že byl přinejmenším přítomen a že Josef hovořil dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet, a že Vilémova pozornost byla někde v Josefově blízkosti. Namísto pokračování komuni- kačního cykluje zde Josef ponechán s nedokončeným cyklem a nikdy nedostane příležitost, aby se stal Josefem’.

     Existuje několik způsobů, kterými může být komunikační cyklus nedokončen, a ty mohou být rozděleny takto:

1. Josef komunikaci nevydá.

2. Vilém komunikaci neslyší.

3. Vilém’ neodpoví na komunikaci, kterou přijal a

4. Josef’ nepotvrdí náznakem ani slovem, že Viléma’ slyšel.

     Tomu všemu bychom mohli připisovat různé důvody, ale naším cílem není připisovat důvody, proč nedokončují komunikační cyklus. Jediné, co nás zajímá, je to, že tento komunikační cyklus nebyl dokončen.

     Teď řekněme, že v Josefovi (diagram A) máme osobu, která, nehledě na to, jestli jí někdo věnuje pozornost nebo ne a vztahuje-li se jeho komunikace k nějaké existující situaci či ne, nutkavě a neustále vysílá komunikaci. Zjistíme, že Josef se pravděpodobně ve své komunikaci setká s nepozorným Vilémem, který ho neslyší, a tudíž nepřítomným Vilémem’, který mu neodpoví, a tudíž i nepřítomným Josefem’, který nikdy nepotvrdí příjem.

     Prozkoumejme stejnou situaci v diagramu B. Tady máme ve Vilémovi původce komunikace. Máme toho samého Josefa s nutkavým vysíláním komunikace. Vilém říká: Jak se máš?” a cyklus není dokončen, protože Josef, který je natolik zaměřen svým nutkavým směrem, se nestane Josefem’ a nikdy nedá Vilémovi možnost, aby se stal Vilémem’ a potvrdil příjem.

     Nyní si vezměme jinou situaci. Řekněme, že Josef je osoba začínající komunikaci a Vilém je osoba, která nikdy komunikaci nezačíná. Josef nemusí nutkavě nebo posedle začínat komunikaci, ale Vilém má ve vysílání komunikace zábrany, Josef a Vilém, kteří spolu pracují, se dostanou do takovéto situace: Josef vyšle komunikaci, Vilém ji slyší, stává se Vilémem’, odpovídá na ni a dává Josefovi příležitost stát se Josefem’. Toto pokračuje docela dobře, ale dříve či později to narazí na zablokování dvoucestného cyklu, který je porušen, protože Vilém nikdy nevysílá komunikaci.

     Dvoucestný cyklus komunikace by fungoval následovně: Josef, který vyslal komunikaci a dokončil ji, může poté čekat, až Vilém vyšle komunikaci k Josefovi a dokončí tak zbytek dvoucestného komunikačního cyklu. Vilém vyšle komunikaci, Josef to slyší, Josef’ odpoví a Vilém’ potvrdí příjem.

     Tak dostáváme normální komunikační cyklus mezi dvěma terminály, protože v tomto případě Josef je terminál, Vilém je terminál a můžeme vidět, že komunikace proudí mezi dvěma terminály. Cykly závisí na tom, že Josef začne komunikaci, Vilém ji slyší, stane se Vilémem’ a odpoví, Josef’ potvrdí příjem komunikace, potom Vilém začne komunikaci, Josef ji slyší, Josef’ odpoví na komunikaci a Vilém’ potvrdí její příjem.

     Pokud se tím budou řídit, bez ohledu na to, o čem hovoří, nikdy se nepohádají a nakonec se vždy dohodnou, dokonce i kdyby vůči sobě byli nepřátelští. Jejich obtíže a problémy by se vyjasnily a vycházeli by spolu dobře.

     Dvoucestný komunikační cyklus se zhroutí, když jeden nebo druhý terminál není schopen začít komunikaci, když je na řadě ji začít. Zjišťujeme, že v této oblasti má celá společnost nesmírné problémy, lidé jsou tak zvyklí na předem připravenou zábavu a mají zábrany začínat komunikaci kvůli rodičům, kteří neuměli komunikovat, a díky vzdělání a jiným příčinám, že mají nízkou schopnost začínat komunikaci. K tomu, aby komunikace vznikla, je především nutně ji započít.

     Tak nacházíme lidi, kteří mluví převážně o věcech, které jsou jim vnuceny vnější příčinou. Vidí nehodu a hovoří o ní. Vidí film a hovoří o něm. Čekají, až jim nějaký vnější zdroj poskytne příležitost ke konverzaci. Vzhledem k tomu, že oba terminály mají nízkou schopnost být původcem komunikace i což by bylo možné také nazvat jako nízkou představivost – objevíme, že takoví lidé závislí na vnějších prvotních impulzech, mají více nebo méně komunikaci nutkavou nebo v ní mají zábrany, a tak se konverzace rychle a značně mění a může mít za následek výrazné averze (nepřátelské pocity) nebo chybné závěry.

     Předpokládejme, že díky nedostatku prvotního nebo původního příčinného impulzu Josefa začala být jeho komunikace nutkavá nebo posedlá, a zjistíme, že je tak zaneprázdněn tím, aby dával komunikaci směrem ven, že nemá sebemenší šanci slyšet nikoho, kdo k němu hovoří A i kdyby ho slyšel, neodpověděl by. Na druhé straně Vilém by mohl být na tak nízkém stupni prvotní příčiny (což znamená, že má nízkou schopnost být původcem komunikace), že se nikdy nestane Vilémem’. A i kdyby se jím stal, nikdy by nepředložil svůj vlastní názor, a tím stále více strhává Josefa k další a další nutkavé komunikaci.

     Jak je vidět z těchto diagramů, mohou vyvstat nové situace. Mohou se vyskytnout situace nutkavého odpovídání, podobně jako situace, kdy má člověk v odpovídání zábrany. Člověk by mohl strávit všechen svůj čas odpovídáním, ospravedlňováním nebo vysvědováním – to je vše totéž – aniž by k němu předtím někdo vyslal jakoukoli prvotní komunikaci. Jiný člověk, jako např. Josef’ v diagramu A nebo Vilém’ v diagramu B, by mohl neustále potvrzovat, třebaže by k němu nepřicházelo nic, co by bylo třeba potvrzovat. Běžnými a nejvýraznějšími projevy je však posedlé a nutkavé vysílám komunikace, přijímání bez odpovědi a nepotvrzení odpovědi. V těchto místech objevíme uvízlé toky komunikace.

     Protože se zdá, že jediným zločinem na světě je komunikování, a zároveň jedinou spásou člověka je komunikovat, snadno pochopíme, že výsledkem je zcela jistě zamotaná komunikace. Měli bychom pochopit, že toto lze nyní naštěstí vyřešit.

     Toky uvíznou na tomto dvojitém komunikačním cyklu tam, kde se vyskytne nedostatek v:

1. 1. započetí komunikace,

1. 2. přijetí komunikace,

1. 3. odpovídání na danou komunikaci,

1. 4. potvrzování odpovědí.

Tak vidíme, že existují pouze čtyři části, které se mohou stát problematické jak v diagramu A, tak v diagramu B, bez ohledu na počet nezvyklých projevů, které mohou následkem toho nastat.

Pokračovanie v brožúre Komunikácia >>>