Dvojcestná komunikácia

     Komunikační cyklus a dvoucestná komunikace jsou ve skutečnosti dvě různé věci. Prozkoumáme-li blíže anatomii komunikace – skutečnou strukturu a její součásti – zjistíme, že komunikační cyklus netvoří úplnou dvoucestnou komunikaci.

Když prozkoumáte níže uvedený diagram A, uvidíte komunikační cyklus:

     Máme Josefa jako původce komunikace. On vysílá prvotní podnět. Tento podnět je určen Vilémovi. Vilém podnět přijímá a potom vytvoří odpověď nebo potvrzení jako Vilém’, a to je posláno zpět k Josefovi’. Josef například řekl: ,Jak se máš?“, Vilém to přijal a potom (stal se druhotnou příčinou) na to, coby Vilém’, odpověděl větou: „Mám se dobře,” která jde zpět k Josefovi’, a tak ukončil cyklus.

Nyní, jak je ukázáno v diagramu B, může následovat to, co nazýváme dvoucestný komunikační cyklus:

     Původce komunikace je zde Vilém, který říká ,,Jak se vede?“, Josef to přijme a pak jako Josef ‘ (neboli druhotná příčina) odpoví: „Ujde to“. Tato odpověď je potom při jejím příjmu potvrzena Vilémem’.

     U obou těchto diagramů můžeme vidět, že v diagramu A bylo potvrzení druhotné příčiny vyjádřeno Josefem’ přikývnutím nebo spokojeným pohledem. A znovu v diagramu B Josefovo’ „Ujde to“ je ve skutečnosti Vilémem’ potvrzeno přikývnutím nebo nějakým výrazem naznačujícím příjem komunikace.

     Pokud by Josef a Vilém byli „drsní, mlčenliví chlapi”, vynechali by některou část těchto cyklů. Do nebe volajícím opomenutím, které nejčastěji chápeme jako „komunikační prodlevu”, by bylo, kdyby Josef v diagramu A řekl ,,Jak se máš?” a Vilém by tam mlčky stál. („Komunikační prodlevou” máme na mysli časový úsek, který uplyne mezi položením otázky a odpovědí na tuto otázku u dotázané osoby.)

     Nyní máme Josefa, který zapříčiňuje komunikaci, a Viléma’, který nepokračuje v cyklu. Nevíme, ani se na to neptáme a ani nás to nezajímá, zda Vilém, jako bod příjmu slyšel nebo ne. Můžeme předpokládat, že byl přinejmenším přítomen a že Josef hovořil dostatečně nahlas, aby ho bylo slyšet, a že Vilémova pozornost byla někde v Josefově blízkosti. Namísto pokračování komuni- kačního cykluje zde Josef ponechán s nedokončeným cyklem a nikdy nedostane příležitost, aby se stal Josefem’.

     Existuje několik způsobů, kterými může být komunikační cyklus nedokončen, a ty mohou být rozděleny takto:

1. Josef komunikaci nevydá.

2. Vilém komunikaci neslyší.

3. Vilém’ neodpoví na komunikaci, kterou přijal a

4. Josef’ nepotvrdí náznakem ani slovem, že Viléma’ slyšel.

     Tomu všemu bychom mohli připisovat různé důvody, ale naším cílem není připisovat důvody, proč nedokončují komunikační cyklus. Jediné, co nás zajímá, je to, že tento komunikační cyklus nebyl dokončen.

     Teď řekněme, že v Josefovi (diagram A) máme osobu, která, nehledě na to, jestli jí někdo věnuje pozornost nebo ne a vztahuje-li se jeho komunikace k nějaké existující situaci či ne, nutkavě a neustále vysílá komunikaci. Zjistíme, že Josef se pravděpodobně ve své komunikaci setká s nepozorným Vilémem, který ho neslyší, a tudíž nepřítomným Vilémem’, který mu neodpoví, a tudíž i nepřítomným Josefem’, který nikdy nepotvrdí příjem.

     Prozkoumejme stejnou situaci v diagramu B. Tady máme ve Vilémovi původce komunikace. Máme toho samého Josefa s nutkavým vysíláním komunikace. Vilém říká: Jak se máš?” a cyklus není dokončen, protože Josef, který je natolik zaměřen svým nutkavým směrem, se nestane Josefem’ a nikdy nedá Vilémovi možnost, aby se stal Vilémem’ a potvrdil příjem.

     Nyní si vezměme jinou situaci. Řekněme, že Josef je osoba začínající komunikaci a Vilém je osoba, která nikdy komunikaci nezačíná. Josef nemusí nutkavě nebo posedle začínat komunikaci, ale Vilém má ve vysílání komunikace zábrany, Josef a Vilém, kteří spolu pracují, se dostanou do takovéto situace: Josef vyšle komunikaci, Vilém ji slyší, stává se Vilémem’, odpovídá na ni a dává Josefovi příležitost stát se Josefem’. Toto pokračuje docela dobře, ale dříve či později to narazí na zablokování dvoucestného cyklu, který je porušen, protože Vilém nikdy nevysílá komunikaci.

     Dvoucestný cyklus komunikace by fungoval následovně: Josef, který vyslal komunikaci a dokončil ji, může poté čekat, až Vilém vyšle komunikaci k Josefovi a dokončí tak zbytek dvoucestného komunikačního cyklu. Vilém vyšle komunikaci, Josef to slyší, Josef’ odpoví a Vilém’ potvrdí příjem.

     Tak dostáváme normální komunikační cyklus mezi dvěma terminály, protože v tomto případě Josef je terminál, Vilém je terminál a můžeme vidět, že komunikace proudí mezi dvěma terminály. Cykly závisí na tom, že Josef začne komunikaci, Vilém ji slyší, stane se Vilémem’ a odpoví, Josef’ potvrdí příjem komunikace, potom Vilém začne komunikaci, Josef ji slyší, Josef’ odpoví na komunikaci a Vilém’ potvrdí její příjem.

     Pokud se tím budou řídit, bez ohledu na to, o čem hovoří, nikdy se nepohádají a nakonec se vždy dohodnou, dokonce i kdyby vůči sobě byli nepřátelští. Jejich obtíže a problémy by se vyjasnily a vycházeli by spolu dobře.

     Dvoucestný komunikační cyklus se zhroutí, když jeden nebo druhý terminál není schopen začít komunikaci, když je na řadě ji začít. Zjišťujeme, že v této oblasti má celá společnost nesmírné problémy, lidé jsou tak zvyklí na předem připravenou zábavu a mají zábrany začínat komunikaci kvůli rodičům, kteří neuměli komunikovat, a díky vzdělání a jiným příčinám, že mají nízkou schopnost začínat komunikaci. K tomu, aby komunikace vznikla, je především nutně ji započít.

     Tak nacházíme lidi, kteří mluví převážně o věcech, které jsou jim vnuceny vnější příčinou. Vidí nehodu a hovoří o ní. Vidí film a hovoří o něm. Čekají, až jim nějaký vnější zdroj poskytne příležitost ke konverzaci. Vzhledem k tomu, že oba terminály mají nízkou schopnost být původcem komunikace i což by bylo možné také nazvat jako nízkou představivost – objevíme, že takoví lidé závislí na vnějších prvotních impulzech, mají více nebo méně komunikaci nutkavou nebo v ní mají zábrany, a tak se konverzace rychle a značně mění a může mít za následek výrazné averze (nepřátelské pocity) nebo chybné závěry.

     Předpokládejme, že díky nedostatku prvotního nebo původního příčinného impulzu Josefa začala být jeho komunikace nutkavá nebo posedlá, a zjistíme, že je tak zaneprázdněn tím, aby dával komunikaci směrem ven, že nemá sebemenší šanci slyšet nikoho, kdo k němu hovoří A i kdyby ho slyšel, neodpověděl by. Na druhé straně Vilém by mohl být na tak nízkém stupni prvotní příčiny (což znamená, že má nízkou schopnost být původcem komunikace), že se nikdy nestane Vilémem’. A i kdyby se jím stal, nikdy by nepředložil svůj vlastní názor, a tím stále více strhává Josefa k další a další nutkavé komunikaci.

     Jak je vidět z těchto diagramů, mohou vyvstat nové situace. Mohou se vyskytnout situace nutkavého odpovídání, podobně jako situace, kdy má člověk v odpovídání zábrany. Člověk by mohl strávit všechen svůj čas odpovídáním, ospravedlňováním nebo vysvědováním – to je vše totéž – aniž by k němu předtím někdo vyslal jakoukoli prvotní komunikaci. Jiný člověk, jako např. Josef’ v diagramu A nebo Vilém’ v diagramu B, by mohl neustále potvrzovat, třebaže by k němu nepřicházelo nic, co by bylo třeba potvrzovat. Běžnými a nejvýraznějšími projevy je však posedlé a nutkavé vysílám komunikace, přijímání bez odpovědi a nepotvrzení odpovědi. V těchto místech objevíme uvízlé toky komunikace.

     Protože se zdá, že jediným zločinem na světě je komunikování, a zároveň jedinou spásou člověka je komunikovat, snadno pochopíme, že výsledkem je zcela jistě zamotaná komunikace. Měli bychom pochopit, že toto lze nyní naštěstí vyřešit.

     Toky uvíznou na tomto dvojitém komunikačním cyklu tam, kde se vyskytne nedostatek v:

1. 1. započetí komunikace,

1. 2. přijetí komunikace,

1. 3. odpovídání na danou komunikaci,

1. 4. potvrzování odpovědí.

Tak vidíme, že existují pouze čtyři části, které se mohou stát problematické jak v diagramu A, tak v diagramu B, bez ohledu na počet nezvyklých projevů, které mohou následkem toho nastat.

| Predchádzajúca | Obsah | Nasledujúca strana |

Zistite viac v brožúre
Komunikácia