Faktory komunikácie

     Prozkoumejme nyní blíže několik součásti komunikace tím, že se podíváme na dvě životní jednotky, z nichž první nazveme „A“ a druhou „B“. „A“ a „B“ jsou terminály – terminálem rozumíme bod, který přijímá, přenáší a vysílá komunikaci.

     Nejdříve má „A” záměr. To vyvolá u „B“ pozornost a aby nastala skutečná komunikace, musí u „B“ dojít k duplikaci toho, co vyšlo z „A“.

     Samozřejmě k tomu, aby „A“ vyslalo komunikaci, musí na počátku věnovat pozornost „B“ a „B“ musí dát této komunikaci nějaký záměr, alespoň takový, že bude poslouchal nebo přijímat. Takže máme jak příčinu, tak efekt s pozorností a záměrem.

     Existuje zde další, velice důležitý činitel. Je to činitel duplikace. Mohli bychom jej vyjádřit jako realitu nebo jako souhlas. Stupeň souhlasu dosažený mezi „A“ a „B“ v tomto komunikačním cyklu se stává jejich realitou, čehož je dosaženo mechanicky duplikací. Jinými slovy, míra reality dosažená v tomto komunikačním cykluje závislá na míře duplikace. Aby nastala první část cyklu, musí „B“ jako efekt do jisté míry duplikovat to, co vyšlo z „A“ jako z příčiny.

     K tomu, aby mohla být komunikace ukončena, musí pak „A“, nyní jako efekt, duplikovat to, co vyšlo z „B“. Pokud je toto vykonáno, nedojde k žádnému škodlivému následku.

     Pokud k této duplikaci nedojde u „B“ a následně ani u „A“, dostaneme tzv. nedokončený akční cyklus. Pokud například „B“ vůbec neduplikuje to, co vyšlo z „A“, nepodařilo se úspěšně provést první část komunikačního cyklu, což může mít za následek značnou náhodnost (nepředvídaný pohyb), vysvětlování nebo spor. Pokud potom „A“ neduplikovalo to, co vysílalo „B“, když bylo „B“ příčinou ve druhém cyklu, opět došlo k nedokončenému komunikačnímu cyklu, který má za následek nulovou realitu. A samozřejmě, pokud snížíme realitu, snížíme také afinitu – pocit lásky nebo obliby vůči něčemu nebo někomu. Takže tam, kde chybí duplikace, vidíme upadat afinitu.

     Dokončený komunikační cyklus bude mít za následek vysokou afinitu. Pokud kterýkoli z těchto činitelů narušíme, dostaneme nedokončený komunikační cyklus a buď „A“ anebo „B“ nebo oba budou čekat na konec cyklu. V takovém případě se komunikace stává škodlivou.

     Nedokončený komunikační cyklus vyvolává stav, který bychom mohli nazvat hladem po odpovědi. Jedinec, který čeká na znamení, že jeho komunikace byla přijata, má sklon přijmout jakýkoli tok komunikace. Když jedinec neustále čekal velice dlouhou dobu na odpovědi, které nepřicházejí, bude k sobě, ve snaze nahradit si nedostatek odpovědí, přitahovat jakoukoli odpověď odkudkoli.

     Nedokončené komunikační cykly způsobují nedostatek odpovědí. Nezáleží příliš na tom, jaké ty odpovědi byly nebo budou, pokud se alespoň přibližně dotýkají tématu, kterým se komunikace zabývá. Ale záleží na tom ve chvíli, kdy přijde nějaká zcela nečekaná odpověď, jako tomu je u nutkavé nebo posedlé komunikace, nebo když nepřijde odpověď žádná.

     Samotná komunikace je škodlivá pouze tehdy, když vysílaná komunikace z bodu příčiny byla pro okolí náhlá a nelogická. V tomto případě dochází k porušení pozornosti a záměru.

     Sem přistupuje také činitel zájmu, který je však mnohem méně důležitý. Přesto však do značné míry vysvětluje lidské chování. „A“ má záměr zaujmout „B“. „B“, aby k němu někdo hovořil, se stává zajímavým.

     Podobně „B“, když vysílá komunikaci, tak se zajímá, a „A“ je zajímavým.

     Tady máme, jako část komunikačního vzorce (ale méně důležitou část), u každého z terminálů „A“ nebo „B“ neustálou přeměnu z pozice zajímajícího se do pozice byt zajímavým. Příčina se zajímá, efekt je zajímavý.

     Důležitější je ale fakt, že k tomu, aby mohl být záměr „A“ přijat, je od „A“ vyžadováno, aby byl duplikovatelný.

     Jestliže „A“ nemůže být vůbec duplikován, pak „B“ samozřejmě nebude moci komunikaci přijmout, protože „B“, neschopný duplikovat „A“, komunikaci přijmout nemůže.

     Příkladem toho může být situace, kdy „A“ hovoří čínsky a „B“ rozumí pouze francouzský. Je nezbytné, aby se „A“ stal duplikovatelným tím, že bude k „B“, který rozumí pouze francouzský, hovořit francouzský. V případě, že „A“ mluví jedním jazykem a „B“ jiným a nemají žádný společný jazyk, komunikace se přesto může odehrávat, jestliže použijeme napodobování (činnost, při které je

přesně kopírováno nebo imitováno to, co někdo jiný dělá). Za předpokladu, že má „A“ ruku, mohl by ji zvednout. Za předpokladu, že má „B“ také ruku, mohl by ji také zvednout. Potom by B mohl zvednout svou druhou ruku a také „A“ by mohl zvednout svou druhou ruku a měli bychom dokončený komunikační cyklus pomocí napodobování.

     V podstatě jsou všechny věci úvahami. My uvažujeme, že věci jsou, a tak jsou. Myšlenka je vždy nadřazena mechanikám energie, prostoru, času a hmoty. (Mechaniky souvisí s prostorem, energií, předměty a časem. Když něco má v sobě tyto věci, je to něco mechanického). Bylo by možné mít o komunikaci úplně odlišné představy než jsou tyto. Jsou to však tyto představy o komunikad, které jsou v tomto vesmíru všem společné, a živé jednotky tohoto vesmíru je používají.

     V komunikačním vzorci, tak jak je zde uveden, máme základní shodu týkající se předmětu komunikace. Vzhledem k tomu, že myšlenky jsou tomu nadřazené, určitá bytost může navíc ke komunikačnímu vzorci mít nějakou zvláštní představu, týkající se toho, jak přesně by měla být komunikace vedena. A pokud to není něco, na čem se lidé obecně shodnou, může se ocitnout zcela mimo komunikaci.

     Vezměme si například moderniistického spisovatele, který trvá na tom, aby první tři písmena v každém slově byla vypuštěna nebo aby žádná věta nebyla dokončena. Nedosáhne shody se svými čtenáři.

     Můžeme říci, že existuje nepřetržitý přirozený výběr, který vymýtí podivné a neobvyklé představy o komunikaci. Aby lidé byli spolu v komunikaci, drží se základních pravidel, jak jsou zde uvedena, a pokud se od nich někdo příliš odchýlí, jednoduše ho neduplikují a on se v důsledku toho ocitne mimo komunikaci.

    Nyní se dostáváme k problému, co musí být životní jednotka ochotná zažít, aby mohla komunikovat. Zaprvé, prvotní bod příčiny musí být ochoten být duplikovatelný. Musí být schopen věnovat alespoň nějakou pozornost bodu příjmu. Prvotní bod příjmu musí být ochoten duplikovat, musí být ochoten přijímat a změnit se na bod zdroje, aby mohl zpět poslat komunikad nebo

odpověď na ni. A prvotní bod zdroje musí být ochoten stát se bodem přijmu, když na něj přijde řada.

     Vzhledem k tomu, že se v podstatě zabýváme myšlenkami a nikoli mechanikami, vidíme, že bod příčiny a bod efektu musí být v určitém stavu mysli, v němž je každý z nich ochoten se dle libosti stát příčinou nebo efektem, je ochoten duplikovat dle libosti, být duplikovatelný dle libosti, je ochoten se dle své vůle změnit z příčiny na efekt či naopak, je ochoten zažit vzájemnou vzdálenost, zkrátka je ochoten komunikovat.

     Pokud jsou u jedince nebo skupiny tyto podmínky přítomny, jsou to duševně zdraví lidé.

     Tam, kde nastává neochota posílat nebo přijímat komunikaci, kde lidé posedle nebo nutkavě vysílají komunikaci bez toho, aby někam směřovala, a aniž by se snažili být duplikovatelní, kde jednotlivci přijímající komunikaci mlčí a nepotvrzují nebo neodpovídají, tam máme věci, které způsobují iracionalitu (nerozumné chování či myšlení).

     Některé ze stavů, které mohou nastat a být iracionální, jsou selhání být duplikovatelný předtím, než jedinec vyšle komunikaci, záměr proti tomu, aby komunikace byla přijata, neochota přijmout nebo duplikovat komunikaci, neochota zažít vzdálenost, neochota změnit pozici z příčiny na efekt a naopak, neochota věnovat pozornost, neochota vyjádřit záměr, neochota potvrdit a obecně neochota duplikovat.

     Někomu by se mohlo zdát, že řešením komunikace je nekomunikovat. Mohl by si říci, že kdyby předtím prostě nekomunikoval, neměl by teď potíže. Možná je na tom něco pravdy, ale člověk je do té míry mrtev, do jaké není schopen komunikovat. Je do té míry živý, do jaké komunikovat dokáže.

| Predchádzajúca | Obsah | Nasledujúca strana » |